Můj druhý koncert
Jednou takhle věším prádlo a přišla mi smska, když sem si ji přečetla poprvé vůbec mi nic nedocházelo, ... po druhém přečtení té sms, se mi doslova zastavila krev v žilách - jako by to ve mě všechno zmrzlo.... Ta sms zněla asi takhle :
,, Volal mi Filip, Bono se zranil, operují mu páteř. "
Když sem se dozvěděla, že se Bono při zkoušce na pokračování tour 360° zranil, tak sem všechno zazdila... jen pláč... znamená pro mě tolik, nedokážu to ani slovy vyjádřit... Trvalo to nekonečné 4 dny, než se objevili informace.
To co sem se dozvídala, pojmy jako komprese sedacího nervu, ochrnutá noha, potíže s páteří ... mě úplně odrovnalo... Nevěděla sem co bude dál, věděla sem jen, že NEBUDU MÍT KLID, DOKUD HO NEUVIDÍM.
Nic nebylo jisté... (Po přečtení těch pár řádků si jistě myslíte, že jsem blázen,... možná to tak je, jsem ,do něj´ blázen) :))) :)))
Po 8 týdnech rekonvalescence, se těšil již plnému zdraví a U2 se vrátili do evropských měst, kde pokračovali v turné... Sice se mi ulevilo, ale stejně ... potřebovala sem ho vidět...
Okamžitě jsem začala shánět lístky,... 3 týdny před koncertem ve Vídni, se mi naskytla šance na jedné aukci. Někdo prodával 2 lístky do Vídně... Lidí bylo mrak, přihazovali jako bláznivý... Ale evidentně nikdo po nich netoužil jako já... nakonec se částka vyšplhala na 7.500,- (byla jsem ochotná dát klidně 2x tolik :) Byli to lístky na stání :)
Nicméně o 14 dní později, mi kurýr tento drahocenný poklad přivezl a mě za týden čekal ,,ten nejšťastnější den v životě" .
Neděle 29.8. 2010 byla plná příprav, znáte to :) Co na sebe? Jaký účes? Jaké boty? :) Spousta zbytečných věcí, které jsou ale nezbytné, aby se člověk cítil ,,v pohodě" :) ... shánění české vlajky... nabijení baterek do fotoaparátů... plánování cesty... atd.
Pondělí 30.8. 2010
Ráno v 6 hodin jsem se vydala - opět s Jirkou, na cestu. Jirka je horší než ženská, málem nám ujel autobus do Brna - než se vypravil :) ... Každopádně dvou a půl hodinová cesta autobusem nás neotrávila, mluvili jsme a mluvili a doufali, že se dostaneme blízko, abysme alespoň něco viděli. V Brně na nás měl čekat můj kamarád Vojta, který (dovolím si říct) je stejný blázen jako já. Miluje U2. Nečekali jsme dlouho, ze zatáčky vyjelo auto, které jasně naznačovalo, podle nálepky na kapotě, kam máme namířeno :)
Ani přesně nevím jak dlouho sme jeli, myslím že kolem 3 hodin. Před 12 hodinou jsme dorazili do Vídně a měli jsme štěstí na parkovací místo nedaleko nádherného stadionu Ernste Happel. Když jsme přišli ke stadionu už tam byli dobré třistovky fanoušků... Pršelo a my jsme trochu zmokli... Museli jsme jednat rychle... všichni měli pořadová čísla... měla usnadňovat vpouštění na stadion... vyhledali jsme ženu, která všechny zapisovala a já dostala číslo 372. Asi 10 minut poté se všichni začali řadit před vchod na ,,Stehplatze" :) takže jsme rychle utíkali, a věřte či ne, byla jsem druhá v pořadí před branou.... Jen mě znervózňovali lidi kolem, kteří se evidentně bavili tím, jaká máme vysoká čísla... kolem nás byli samá čísla max do 100... To už ale naštěsí přestalo pršet, takže sme se jen modlili, aby zase nezačalo. Bylo to neuvěřitelné čekání, stát tolik hodin na jednom místě, lidé se tlačili, ale my nepovolili. Asi v 16:00 sem to riskla a odběhla si na WC a koupit něco do stánku... Pak jsme se vystřídali a běžel zase Jirka, o místa jsme nepřišli.... Stání bylo unavující, obzvlášť stání v mokrých botách = je to ponaučení pro příště :), ale dočkali jsme se... Začali nás pouštět... Číslování se ukázalo jako zbytečné, nikdo by ten dav nedokázal zadžet, nikdo by nezadržel mě! ...lidi začali dělat jako koně... naštěstí kontrola batohu byla rychlá a fotoaparáty mi nenašli :) a i kdyby je našli, byla sem ochotná je tam klidně zahodit... do auta bych se nevrátila, protože bych přišla o místo...
Když odbavili i Jirku, začal ,,životní běh" : TAKOVOU RYCHLOST JSEM SNAD JEŠTĚ NIKDY NEVYNALOŽILA, PROBÍHALI JSME TUNELEM VCHODU A KŘIČELI Z PLNÝCH PLIC AŽ SE LIDI ZASTAVOVALI A USKAKOVALI. Byli v šoku co se děje, evidentně to byla dobrá strategie,... ale nevšímali jsme si udivených obličejů ostatních, hlavní bylo dostat se co nejblíž... běžím,... ... vidím že je volno v prvních řadách, ...najednou Jirka otočí směr a běží pryč....
Křičí na mě... ,,Red Zone, Red Zone, pojď ".... dáváme se do běhu, a probíháme branou, která vedla do vnitřního prstence přímo u pódia... takové štěstí? Nikdo nás nezastaví? Můžeme tam s normálními vstupenkami? ... běžíme a zastavujeme až u zábradlí 1 m od rampy.... Bože, jsem v šoku... Dokázali jsme to, DOSTALI JSME SE BLÍŽ NEŽ SE NÁM MOHLO ZDÁT V NEJDIVOČEJŠÍM SNU. V to jsem ani nedoufala... Objímám Jirku a tečou mi slzy... pořád tomu nemůžu uvěřit... (Vojtu sme v tom zmatku ztratili :) ...
V krku sucho, po tom šíleném běhu, to bylo jak na vyschlé poušti...ale zařekli jsme se, že za žádnou cenu tohle místo nesmíme opustit - když nebudeme pít, nebudeme ani potřebovat na WC, což by byl konec - pokud bychom opustili místo, zpět bychom se nedostali... Usazujeme se a čekáme - máme štěstí, kolem prochází hostesky a prodávají pití, takže si 2 malé lahve přeci jen koupíme, jinak by byl kolaps asi nevyhnutelný :) Ale jen pár loků... večer je ještě daleko....
Vysněné místo :)
Předkapelou toho večera byli skvělý One Republic. Jejich vystoupení bylo vážně energizující :)
Nesmím samozřejmě zapomenout na sympatického Vlada, se kterým jsme se na místě seznámili a který byl stejně nadšený jako my :)
Hodiny ubíhali a konečně to přišlo ... Všechno se rozplynulo :) byli sme tam jen my a oni :) Nebudu mluvit o každé písni zvlášť, protože bych to ani nedokázala - vše je to ještě tak živé - hlava se mi motala, stále jsem se otáčela, protože Bono, Adam a Edge se střídavě pohybovali všude kolem nás, ale okamžik, kdy Bono prošel poprvé kolem mě, mi podlomil nohy...
1 metr od Bona - nic lepšího sem ještě nezažila... Tohle byl zatím nejvýznamější okamžik v životě.
Absolutní štěstí...
Koncert byl naprosto úžasný, od prvního okamžiku do konce... bylo to prostě famózní, ani teď po 2 měsících nemám slov... Když kolem procházel Edge - geniální kytarový mág, nebo Adam s jeho úžasným úsměvem :) není nic víc... Konečně vidět, že je Bono v pořádku... Nebo když Larry při ,, I'll Go Crazy If I Don't Go Crazy Tonight" procházel kolem s bubínkem zavěšeným kolem krku,... prostě jeden okamžik silnější než druhý,... Bono který přímo nad námi jezdil po můstku a dělal jako, že ho přeskočí a přímo do davu... prostě úžasné... Píseň ,,Miss Sarajevo" při které mi běhal mráz po zádech, když Bono zpíval... slzy tekli proudem, ještě víc než poprvé... Vrchol večera byla opět Ultraviolet, při které se Bono houpal jako opičák na zavěšeném mikrofonu a na sobě měl svojí úžasnou lazerovou bundu, která vytvářela skvělý efekt ... prostě úžasné.... Ani sem nedoufala v to, že se dostanu tak blízko ...
Zažila jsem oba pohledy při tour 360° - jak z dálky, tak úplně z blízka... Pohled z dálky byl úžasný, člověk viděl celou dokonalou scenérii, perfektní pódium, skvělý zvuk, efekty i osvětlení... Ale když člověk stojí přímo pod ,,KLEPETY" , zažívá koncert spolu s nejvěrnějšími v rozdováděném kotli a vidí milovanou kapelu na vlastní oči, je to něco nepopsatelného... Tohle byl vážně ten nejlepší den v životě ... Jsem šťastná, že jsem tam byla... a už se nemůžu dočkat dalších koncertů... nejradši bych objížděla celý svět :)
U2 jsou víra.
Po koncertu byla tlačenice obrovská, pocity ale úžasné... cesta zpět domů byla velmi náročná, autem zpět do Brna, v Brně jsme čekali 3 hodiny venku v dešti než otevřou nádražní halu... v hale další 2 hodiny, pak další 2 hodiny ve vlaku. Totálně vyčerpaní... ale šťastní... Kdykoliv to ,pro ně´ udělám zase...